Účetní

Napsal Amras (») 7. 11. 2018 v kategorii Hororové povídky, přečteno: 217×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinepovidky/accountant.jpg

Vzala sis prášky?

Joan Loanová nasucho polkla a olízla si rty. Pevněji sevřela volant svého starého volva. Náhle si prudce přiložila ruku na čelo a trochu zkřivila tvář. Cítila, že se jí zase začíná zmocňovat migréna. Poslední dobou ji mívala často. Blížil se její sjezd a tak hodila blinkr. Sjela dolů a pokračovala dál do centra. Chvíli jela po hlavní silnici a pak odbočila do jedné z postranních ulic.
Joan pracovala jako účetní u jedné malé právnické firmy. Nikdy nebyla vdaná. V mládí měla dva chlapce, ale vždy to vydrželo jen krátce. Otec jí zemřel, když jí byly dva. Matka po jeho smrti začala pít a postupně se od ní začali odvracet její přátelé. Joan dětství převážně prožila sama - matka s věčnými kocovinami se o ni nestarala a navíc ji začalo šplouchat na maják. Z domu prakticky nevycházela; nákupy obstarávala Joan. Matka opouštěla dům jen ve chvíli, kdy jí došla zásoba alkoholu. Obchod s lihovinami byl jen půl bloku daleko.

Joan zaparkovala své volvo a vytáhla klíček. Chvíli jen tak seděla, jako by ani nechtěla vystoupit. Sáhla po kabelce na sedadle spolujezdce, trochu se v ní pohrabala, než našla oranžovou lahvičku Flurbiprofenu. Bylo zvláštní, že třeba aspirin jí tolik nepomáhal. Začínala být na něm lehce závislá. Joan stále seděla a pozorovala dění na ulici. V dálce viděla babičku s pestrobarevným šátkem na hlavě a s holí v ruce, na druhé straně se líbal mladý pár a o kousek dál šla matka s dítětem. V malé kaluži na kraji chodníku se koupali dva vrabčáci. Před několika minutami krásně svítilo slunce; teď se chabě snažilo prorazit skrz mraky. Joan to vše pozorovala a usmívala se. Vtom se najednou prudce na její levé straně ozvala velká rána a v okně se objevila hlava muže, který měl jedno oko skleněné, v obličeji několik jizev a byl zcela plešatý. Joan zaječela. Koutkem oka zahlédla pohyb a už už chtěla sáhnout do kabelky pro mobil a zavolat pomoc, když vtom se hlava plešatce oddálila a někdo ho přisunul k sobě. V okénku se objevil druhý muž.
"Promiňte," řekl jenom a odváděl kumpána pryč. Očividně včera něco slavili a protáhlo se to až do rána. Joanin výraz se zkřivil do znechucení. Opilci ji totálně odpuzovali. Tuto averzi k alkoholu vlastně získala díky své matce. V patnácti zkusila ochutnat pivo, ale hned po prvním loku se jí zvednul žaludek. Od té doby na alkohol nesáhla.
Konečně Joan popadla kabelku a otevřela dvěře. Zamkla auto a pomalým krokem se vydala do kanceláře. S recepčním vždy prohodila pár slov. Byl to milý chapík, vdovec, který pokaždé dovedl zvednout náladu. Pan Slowney byl v práci nejstarší, táhlo mu už na osmdesátku, ale byl plný elánu a vitality. Dokonce i úplnému cizímu člověku dovedl zlepšit den. To se nedalo říct o sexistickém řediteli Patricku McHershellovi. Vždy když šel kolem Joan, nikdy ji neopomenul plácnout přes zadek. Zpočátku si stěžovala, ale když jí pohrozil, že by ji mohl vyhodit a k tomu zajistit, aby už další práci nezískala, tak zatnula zuby. Opravdu tu práci potřebovala.

Usedla za stůl a při pohledu na stoh faktur a daňových přiznání tušila, že dnes bude muset zůstat v práci déle. Ani jí to moc nevadilo, stejně na večer neměla žádné plány. Náhle jí do očí uhodila faktura, která jí vůbec nic neříkala. Byla na jméno Dr. Jonathan Pier. Vedle jména bylo umístěné malé logo - jakýsi strom s houpačkou. Pod tím Isle au Haut. Joan to místo něco říkalo, ale nemohla to hned někam zařadit. Zvedla se ze židle, jistě zašmátrala v polici s šanony a vytáhla ohmataný atlas Států. Nalistovala si rejstřík a jela pomalu prstem dolů. Konečně to našla. Otevřela si patřičnou stránku, rychle se zorientovala v souřadnicích a několikrát poklepala na malý ostrůvek. Isle au Haut. Joan si znovu prohlédla mapu. Zkontrolovala měřítko, v duchu si to propočítala a zjistila, z Monpeliéru, kde pracovala, je to na ostrov vzdušnou čarou cca 330 kilometrů. Isle au Haut. Ten název se jí v hlavě omílal znovu a znovu, stále dokola. Začala být tím místem úplně fascinovaná a posedlá. Netušila proč. Musela o tom zjistit víc. Možná ho i jednoho dne navštíví...

Dny pomalu plynuly. Joan měla stále hodně práce, ale v části mozku měla pořád zafixovaný ostrůvek Isle au Haut. Náhle prudce zvedla oči. Byly čtyři odpoledne. Ještě tu bude hodinu a pak ji čeká již pouze pátek. Už byla rozhodnutá. V sobotu podnikne cestu na Isle au Haut.
Následující den dopoledne měla napilno. Koukla se na hodinky. Za devět minut dvanáct, takže za chvilku oběd, pomyslela si. Neměla moc hlad a tak si dala jen lehký zeleninový salát. Frank Bolt právě vyprávěl nějakou vtipnou historku. Moc ho neposlouchala a když se ostatní kolegové začali smát, zasmála se taky i když jen podvědomě a jaksi nepřítomně. Nabrala vidličkou poslední sousto, zvedla se a odnesla tác. V kantýně si ještě na odpoledne koupila jablko. Poté se vrátila do své kanceláře a zavřela dveře. Sedla si a popadla rozečtenou smlouvu. Četla a dělala si poznámky. Po dvaceti minutách byla hotová. Vzpomněla si, že musí napsat jeden důležitý e-mail, který stále odkládala. Otevřela si novou zprávu a chvíli jen pozorovala blikající kurzor. Pak si položila prsty na klávesnici a začala psát všemi deseti. Chvílemi se zastavila, aby si promyslela větu, a pak opět pokračovala. Netrvalo dlouho a měla zprávu napsanou. Ještě si to celé přečetla a následně odeslala. Protáhla si krk a propnula prsty. Luplo to, jako by někdo vystřelil z malé pistole.

Vzala sis prášky?

Joan si opřela lokty o stůl a oběma rukama si začala masírovat čelo a spánky. Už zase, pomyslela si. Nějakou dobu tak setrvala v této předkloněné poloze. Když ani po několika minutách bolest neodezněla, vstala a ze skleněného džbánku si do sklenice nalila vodu s citrónem. Došla k věšáku k pověšené kabelce a, aniž by ji sundala, jistě do ní hrábla a vyndala Flurbiprofen. Otevřela bílé víčko a nasypala si do dlaně rovnou dvě pilulky. Hm, zásoby mi už dochází, příští týden si budu muset pořídit novou lahvičku, řekla si pro sebe.
Migréna pomalu začala ustupovat. Joan si ještě jednou promnula spánky. Protáhla se a opět usedla k počítači. Rozložila si prsty na klávesnici a tak nějak automaticky do vyhledávače napsala "Isle au Haut". Hned první odkaz ji dovedl na oficiální web ostrova. Joan natáhla ruku, vzala jablko a kousla do něj. Pak okamžitě vrátila zrak na obrazovku. Isle au Haut. Malý ostrov u Maine, na který se dalo dostat jedině přívozem ze Stoningtonu. Mimo sezónu tam trvale žilo 72 obyvatel, v sezóně až dvě stě. Hlavní příjem tvořil lov krabů. Na jihovýchodní části ostrova se rozkládal Acadia National Park. Svou rozlohou zaujímal takřka polovinu území Isle au Haut. Několik lidí pracovalo v místní elektrárně. Dále tu byla škola, kostel, obchod, kde jste si mohli koupit všechno, pošta, radnice a malá hasičárna. Samozřejmě nemohla chybět hospůdka, Lighthouse Inn. Zájemci o přestěhování na ostrov museli vyplnit malý formulář, ale dle oficiálních stránek jsou všichni vítáni, protože místní jsou velmi vstřícní a milí. Na webu byla i fotogalerie, kterou si Joan se zájmem rozklikla. Jablko, na které mezitím úplně zapomněla, již začínalo být v místě nakousnutí okoralé. Světlé, takřka bílé jádro bylo po krajích již nahnědlé a postupně po celé ploše začalo tmavnout, jako když za jasného dne zastíní slunce mrak.
V pravém rohu obrazovky bliklo oznámení, že přišel nový e-mail. To Joan opět vrátilo do reality. Mrkla na hodiny a zjistila, že jí do konce zbývá něco přes půl hodiny. Naplno se opět začala věnovat práci. Ještě musela poslat pár mailů.
Už bylo deset minut po páté. Teprve teď si srovnala složky do regálů a vypnula počítač. Vzala si z věšáku lehký kabát a vyšla z kanceláře. Byl před ní poslední zářijový víkend. Portland byl už poměrně na severu a tak se zde léto jenom rychle prožene a brzy začne vládnout chladivý podzim. Joan si klíčkem otevřela dveře od auta a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. Rozhodla se, že si ještě zajede do obchodu pro zásoby na víkend.

V sobotu na ostrov Isle au Haut jezdil pouze jeden přívoz o půl sedmé. Joan na místo dorazila už před šestou s menší cestovní taškou přes rameno. Měla na sobě tmavou koženou bundu a denimové kalhoty. Dle předpovědi počasí mělo být lehce pod mrakem. Joan na molu stála sama a nikdo se k ní nepřipojil, ani když dorazila menší loď. Převozník byl postarší muž s ostře řezanými rysy v obličeji. Něco zamručel na pozdrav a řekl částku za cestu. Joan zaplatila a nastoupila. Během plavby se několikrát snažila s mužem zapříst rozhovor, ale když vždy od něj dostala pouze strohou odpověď, brzy toho nechala. Plavba trvala asi čtyřicet minut. Moře bylo klidné. Dosud lehce svítilo slunce, ale místy se už začaly kupit menší mraky. Joan byla ráda, že si vzala lehkou kostkovanou šálu; teď se do ní trochu víc zavrtala. Náhle se před ní začaly objevovat první obrysy ostrova Isle au Haut. Byl celý zahalený do krémové mlhy, ačkoli - což Joan připadalo zvláštní - nikde jinde kromě ostrova nebyla. Převozník mezitím s lodí bezpečně zajel do přístaviště k širšímu molu. Joan vstala, zvedla si tašku a vystoupila z lodi. Ještě se ale otočila a zeptala se muže, kdy se bude vracet na pevninu.
"Ve tři." Nic víc neřekl.
Joan jen lehce pokývla hlavou a vyrazila po molu. Na jeho konci stála menší budova s širokou střechou. Vepředu byla dřevěná veranda, na rozích podpírána zdobenými sloupy. Lehce vybledlý vývěsní štít již z dálky hlásal: "Hayley Connor's General Store". Joan se rozhodla, že svou výpravu na ostrov začne právě tady. Okna byla potemnělá. No co, v sobotu se asi otevírá později, pomyslela si žena. Přesto zkusmo vzala za kliku. Bylo otevřeno. I jen mírné otevření dveří probudilo zvonek na futrech, který upozorňoval na nové příchozí. Krámek byl malý, ale našli byste tam snad vše - od potravin a galoší, po rybářské pruty a kanystry s benzínem. Joan opatrně vešla a chtěla zavřít dveře, ale vzápětí si uvědomila, že by tak přišla o v podstatě jediný zdroj světla. Skrz různou špínu a prach nebylo moc vidět z oken ven.
"Haló?" zkusila zavolat Joan. Místnost jí však odpověděla tichem. Náhle se ozval dětský smích. Joan se instinktivně otočila k pootevřeným dveřím a spatřila tam od nich utíkat malou holčičku.
"Počkej!" křikla Joan a vydala se za ní. Dívka běžela po molu a poté doprava. Joan zamířila stejným směrem. Vůbec si přitom nevšimla, že u mola už není loďka, kterou ji převozník na ostrov převezl.
Žena vběhla do lesa, kde naposledy viděla tu malou, ale nikdo tam nebyl. Joan se rozhlížela stále dokola. Najednou uslyšela praskot větviček. Bez váhání tam zamířila. Vyšla z lesa a s údivem zjistila, že se venku mezitím dost setmělo. Ženě to přišlo divné, ale než nad tím mohla víc přemýšlet, náhle spatřila tu holčičku, jak necelých sto metrů před ní otevřela ozdobně kovanou bránu a zmizela za ní. Joan na nic nečekala a rozeběhla se k bráně. Z ramena jí vypadla taška, ale nechala ji ležet. Asi metr před oplocením se zastavila a zůstala stát s otevřenou pusou, kterou  si pomalu zakryla rukou. Oči se jí rozšířily. Po stranách brány totiž byly dva znaky, ve kterých ihned poznala logo z faktury, která ji na ostrov Isle au Haut vlastně přivedla - ten strom s houpačkou. Jenomže teprve až teď zjistila, to není houpačka, ale oběšenec...
Joan chtěla vykřiknout, ale v hrdle měla vyprahlo. Místo toho se nyní zaměřila na sídlo za bránou. Byl to obrovský dům z tmavě červených cihel, který spíše připomínal zámek. V přízemí měl několik velkých oválných oken a u vstupních dveří byly dva mramorové sloupy se sochami lvů. Součástí sídla byl i menší park s fontánou a sestříhanými keři do tvaru zvířat. Při pohledu zepředu dům díky rozmístění oken evokoval rozšklebený obličej. Ve dne to mohlo být hezké, ale v noci, zvláště pouze za lehkého svitu měsíce, to byl vskutku děsivý pohled. Joan stále stála na místě, ale přesto měla pocit, jako by se k ní dům postupně sám posunoval. Najednou se prudce se zaskřípěním otevřely vchodové dveře. Nikdo tam ale nestál. Joan se chtěla otočit a utéct pryč, ale nohy jí neposlouchaly, jako by nebyly její. Jakási neviditelná síla ji donutila otevřít bránu a jít rychlým krokem ke vchodu. Tam se na chvilku zastavila, ale posléze vešla do potemnělého domu.

Když se trochu rozkoukala, zjistila, že se nachází ve velké místnosti s mnoha dveřmi, která byla vybavená starobylým nábytkem. Přímo před vchodem bylo obrovské schodiště s temně rudým kobercem. Zhruba uprostřed místnosti ze stropu visel zdobený lustr, osazený deseti nezapálenými svícemi. Po stěnách bylo umístěno několik svícnů a pochodní. Joan pomalu zrakem zkoumala místnost z jednoho rohu do druhého. A vtom náhle se  nečekaně vzňaly všechny svíce, až žena zaječela. Celá místnost se tak rozzářila mohutným plápolavým světlem. Na stěnách se tím zobrazily různé obrazy s děsivě rozšklebenými obličeji. Další šok byl při pohledu na nábytek. Byl podivně zdeformovaný - šikmý stůl se dvěma nestejně uříznutýma nohama, kostra křesla bez potahu, šatní skříň s rozbitým zrcadlem, roztrhané závěsy. Žena měla pocit, že se na ni dívá tisíc očí. V tu chvíli se ozvaly otřesy a začaly praskat stěny. Z nich postupně vylézaly šedivé, shrbené nestvůry s mohutnými drápy a rozšklebenými obrazy místo hlav. Začaly se blížit k Joan. Ta s křikem vytrhla ze stojanu na stěně jednu pochodeň, se kterou se zběsile oháněla kolem sebe. Skřeti byli stále blíž a blíž. Jeden už byl téměř u ní, ale žena plná adrenalinu instinktivně máchla a zasáhla bytost přímo do hrudi. Ozval se uširvoucí jekot a nestvůra se svalila na zem. Tam si začala drápy sápat břicho, dokud ji plameny zcela nestrávily. Místnost naplnil smrad spáleného masa a vzduch byl podivně nakyslý. To probudilo u ostatních agresi a s hlasitým chrčením a chroptěním se rozeběhli k Joan. Žena několik z nich odrazila a usmrtila, ale nevšimla si dvou skřetů, kteří se jí dostali za záda. Obrazy na jejich ramenou se rozpadly a místo nich se objevila hlava bez očí s tlamou plnou stovkami ostrých zubů. Ihned se jí zakously do levé paže a nohy. Joan zavyla bolestí, protože to bylo, jako by ji někdo obmotal končetiny ostnatým drátem a utáhl. Podívala se doleva a spatřila, jak na zem tryská zčernalá krev. Náhle ucítila, jak ji maso začíná zaživa na těle hnít. Joan vykřikla, upustila pochodeň a s křikem upadla na zem, kde se silně udeřila do hlavy. Asi jen tak pět vteřin byla v bezvědomí, protože louč spadla hned u její hlavy a trvalo to právě jenom těch pár mikrosekund, než jí začaly hořet vlasy. Žena ze sebe vydala nelidský jekot. Cítila, jak se jí škvaří mozek. A ten puch spálené kůže! Vlasy už neměla zhola žádné a plameny jí začaly olizovat obličej.
"A DOST!!!" zahřměl odněkud hluboký hlas a přesně v tu chvíli se uhasily všechny svíce a plameny. Místnost se opět ponořila do tmy. Joan sebrala poslední kousky síly a zvedla hlavu. Po schodech šla vysoká postava v dlouhém plášti s kapucí. Vlastně nešla, vznášela se. Joan zase klesla hlava. Celé její tělo se nekontrolovatelně třáslo, jako by dostávalo elektrické šoky. Zavřela oči. Náhle u sebe ucítila pohyb. Naposledy otevřela oči a s hrůzou spatřila, jak se k jejímu krku přibližují dva ostré bělavé tesáky. Pak už vše pohltila absolutní tma.

Vzala sis prášky?


konec

Pozn.:
Ostrov Isle au Haut skutečně existuje, nevymyslel jsem si ho. Spadá pod okres Knox County státu Maine a konkrétně ho najdete v zátoce Penobscot Bay. Zde je oficiální web ostrova: www.isleauhaut.org

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedna