Hřbitovní

Hřbitovem kráčí stará paní,
v ruce kytici svírá.
Tam leží její milovaný,
bez něj její duše zmírá.

Kam až oko dohlédne,
všude náhrobků šik.
Kdypak asi ulehne,
tam, mezi nebožtíků několik?

K jedinému hrobu míří,
náhle uslyší hluk.
Pár křídel havraních rozvíří vzduch
a obkrouží nad ní kruh.

Lehce zrychlí krok,
na nic se neohlíží.
Náhle dostane skoro šok,
když vidí, kdo se k ní blíží.

Stařík o holi se k ní belhá,
ona krokem ustupuje.
Nemůže se o pravdu jednat,
už přeci víc jak rok nežije.

Paní stojí nehnutá,
neví, co dělat má.
Zvedá se ruka kostnatá
a stařík promlouvá:

"Ničeho se neboj, lásko,
já to skutečně jsem.
Umřel jsem sice dávno
ale tohle není sen.

Naše láska trvá dál,
vím, jak často jsi sem chodila,
Právě dnes se moh' hrob otvírat,
aby jsi mě viděla."

Paní neví co má říci,
tak ho rychle obejme.
Začínají jí téct slzy,
cítí jeho tělo kostnaté.

On řekne, že už musí jít,
polibkem se rozloučí.
Jejich láska jen tak nezmizí
a paní se smutně otočí.

Láska je zbraň mocná,
dva k sobě spojí.
A když je skutečná, je věčná,
ani smrt ji nezmění.