Visatec

Žena do lesa odešla,
do krbu přinést dříví pár.
Do večera nepřišla,
mysl mi temnota zastírá.

Do teď na to vzpomínám,
přijde mi to jako včera.
Jaký strach kynul v nás,
když ztratila se naše dcera.

Hledali jsme, kde jsme mohli,
žádná stopa nebyla.
Policii jsme zburcovali,
nikdo nevěděl, jak zmizela.

Zima byla na dosah,
strmě chlad tam rostl jen.
Naděje už klesala v nás,
po naší dcerce se slehla zem.

Měsíce pak plynuly,
byli jsme jak trosky dvě.
Často z lahví přihnuli
a měli noci bezesné.

Když už doufat přestali jsme,
policie volala.
Byla to jak rána z nebe,
co se těžko vstřebává.

Ponížit a znásilnit,
bezmozci ji ubili,
Co však bylo nejhorší,
části těla chyběly.

Hyeny se napásly,
my byli zcela zlomení.
Beze rtů jsme mluvili,
nikdo nebyl jako dřív.

Život pro nás skončil rázem,
veškerý cit vyprchal.
Ač by anděl slétl na zem,
násilník si chodí dál.

Moje žena odešla,
myslím, že ji napadli.
Objeví ji až za čas,
na pitevně zabalí.

Smyčku beru do ruky,
lehký provaz z konopí.
Přehodím ho přes trubky,
všechny bolesti povolí.

Cítím lehký vánek na nohou,
nastává pomalé ticho.
Myšlenky mi jen zlehka plynou,
teta už je velmi blízko.

Ucítím ještě křupnutí,
nádherně se rozhoupám.
Poletím vstříc k smrti objetí,
věčné prázdno přijímám.

Neuslyším ptáky zpívat,
bude ticho splynutí.
Rodinu a celý život,
temnota mě pohltí.