Designérka

Napsal Amras (») 25. 5. v kategorii Hororové povídky, přečteno: 247×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinepovidky/20190519-112544.jpg

Všechna okna kancelářského komplexu Union Centre byla zhasnutá. Tedy kromě jednoho dvoukřídla v předposledním sedmnáctém patře. Bianca Stephensová měla rozdělaný nový projekt. Tak to obvykle dělávala, když měla nápad a Múzu. V ateliéru měla jemně růžové tapety, které byly na pár místech doplněné kresbami trávy. Na poličce se blýštilo mnoho cen a pohárů z různých soutěží. Na to, že Biance bylo teprve devětadvacet, měla již velmi dobře rozjetou kariéru.
Ale dětství neměla šťastné. Její otec byl opilec a často bil matku. A několikrát bezdůvodně seřezal i Biancu obnošeným koženým páskem. Otec si prostě našel jakýkoliv důvod. Jednoho dne to už dívka ale nevydržela. Po dalším výprasku se zamkla u sebe v pokoji. V rychlosti si zbalila pár věcí do batohu, z šuplíku vyndala třicet dolarů, které si strčila do zadní kapsy kalhot, a vyčkávala. Okolo půl druhé v noci otevřela dveře, opatrně vykoukla a zaposlouchala se. Po celém domě bylo ticho. Jen zespodu se ozývalo otcovo pronikavé chrápání. Byl čas. Potichu seběhla po schodech dolů a otevřela dveře.
Vyrostla na ulici, vystřídala několik prací - tedy v podstatě jen brigád. Vždy ale u sebe měla poznámkový blok a tužku. Každou volnou chvílí si něco kreslila. Pak ji jednoho dne napadlo, že zkusí vybrat své nejlepší obrázky a bude je vystavovat různě po městě. Zjistila totiž, že se její doménou stávají hyperrealistické kresby. Vlastně ani sama nevěděla, proč by to měla ukazovat, jen ji to prostě jen tak napadlo. Později ji objevil jeden agent a nabídl jí, že by mohla mít vlastní výstavu. To byl první krok. Nyní už měla vlastní designové studio. Kromě obrazů vytvářela i různé modely. Velmi realistické.

Bianca si vždycky namlouvala, že svůj talent tak nějak odjakživa měla v sobě. Nebyla to ale tak docela pravda. Chtěla na to zapomenout, ale on ji právě dneska opět navštívil a tím jí to celé připomněl. Ten slib, co mu před těmi lety dala...

Stalo se to tu noc, co jako čtrnáctiletá utekla z domu. Vůbec netušila, kam jít. Neměla moc kamarádů a tak se jen tak toulala po městě. Nakonec zamířila do opuštěných uliček i tak špinavého města. Opřela se o cihlovou zeď vedle kontejneru u zadního vchodu do jednoho místního baru a pomalu se po stěně svezla na zem. Dnešek stráví prozatím takhle a zítra se uvidí. Náhle uslyšela jakýsi řinčivý zvuk, jako by někdo kopl do prázdné plechovky. No super, jen chvíli po mém úžasném dobrodružství mě tady podřízne nějakej feťák, pomyslela si Bianca. Instinktivně se víc přikrčila, i když věděla, že jí to nebude nic platné. Slyšela kroky, letmo vykoukla zpoza kontejneru, ale nikoho neviděla. Ale přitom tam zněl klapot podrážek.
"Neměj strach, mladá dámo," ozval se nad ní temný sametový hlas.
Bianca vzhlédla a před ní stál vysoký muž v dlouhém černém kabátu a s vysokým kloboukem s červenou stuhou, který byl v módě asi tak v polovině devatenáctého století. Do tváře mu neviděla, ale nebylo to tím, že by byla úplná tma (bylo tu pár pouličních světel); ten muž prostě vypadal, jako by měl oči zcela černé, bez bělma.
Usmál se na dívku, čímž odhalil ty nejbělejší zuby, co Bianca kdy viděla, i když se jí zdálo, že jsou spíše přímo průsvitné s diamantovými odlesky. Ale z těch očí, které vlastně ani očima nebyly měla jakýsi neurčitý, svíjivý pocit.
"Vím, jak se cítíš," pokračoval klidně. "Také já jsem byl donucen odejít ze své domoviny." Opět se na chvilku odmlčel a zvolna si dívku od hlavy k patě prohlížel.
"Líbíš se mi. Pomůžu ti. Ale nebude to úplně zadarmo."
"Co chcete?" ozvala se tiše dívka.
"Nic moc," odvětil muž a zazubil se. "Vím, že ráda kreslíš. A máš skutečný talent. Zařídím ti vlastní studio. To zní skvěle, ne?"
"To ano," řekla dívka a usmála se.
"Budeš mít hodně nápadů a zakázek," pokračoval cizinec. "Já tě jednou za čtrnáct dní navštívím a přinesu ti fotografii muže nebo ženy. Tvým jediným úkolem bude věrně je překreslit a - co je nejdůležitější - po dokončení obrysy obtáhneš touhle červenou tužkou." Sáhl do vnitřní kapsy a ve skutečnosti vytáhl zdobené plnící kaligrafické pero.
Bianca se na muže tázavě podívala, ale jakmile spatřila široký úsměv, bělostné zuby a ty nejzvláštnější oči, které kdy v životě viděla, pero si bez ptaní automaticky vzala. Obdivně si ho prohlížela. Vypadalo, že je hodně staré, ale zároveň také jako nové, jak bylo celou dobu pečlivě uschováno. Tělo bylo imitací dřeva se zlatavými ornamenty.
Dívka opět upřela pohled do mužovy tváře a na malý okamžik se jí zastavilo srdce, protože v těch jeho očích náhle spatřila čisté zlo. Později sama sebe přesvědčovala, že se jí to pouze zdálo, protože o vteřinu později v cizincových očích nic zlověstného nebylo. Opět zůstaly normální - tedy stále ty nejtajemnější.
Muž se otočil a pomalu začal odcházet.
"Počkejte," zvolala za ním dívka. "Kdo vůbec jste?".
Cizinec se zastavil a jen trochu natočil hlavu.
"Na jménu nezáleží," řekl tichým hlasem. "Hlavně stále kresli, nepřestávej. Brzy tě někdo osloví. Ale nezapomeň na náš slib."
Bianca chtěla ještě něco dodat, jenže muž mezitím zmizel v mlze, která se záhadně v uličce objevila.
Dívka se opět pomalu svezla po zdi na zem a pokrčila si nohy. Přehodila si přes hlavu kapuci a během několika minut usnula.
Probudila se někdy kolem půl šesté, když už začali první lidé chodit do práce po hlavní ulici. Bianca se divila, ale kupodivu nebyla moc rozlámaná. Zprvu si pomyslela, že včera to byl jen sen. Co by to taky mohlo být jiného? Jenže na to to bylo příliš reálné. Pamatovala si na jakýsi slib. Spojený s jejím milovaným kreslením. Usmála se, protože si vzpomněla, co jí ten tajemný muž slíbil. Biance bylo tehdy čtrnáct. Neuvědomila si, že to vypadá poněkud jednoduše a podezřele.

Šla si koupit lehkou snídani a pak se rozhodla, že půjde do nedalekého parku. Seděla na lavičce a vytáhla z papírového sáčku její oblíbený ořechový croissant. Pomalu ukusovala sousto po soustu a sledovala dění v parku. Bylo něco po sedmé a na lavičkách nikdo neseděl. Přišli tam jenom asi tak tři lidé, aby vyvenčili své psí miláčky. U fontánky pár maličkých sýkorek provádělo ranní hygienu a do toho jim dva kosové dělali hudební doprovod. V jednu chvíli dokonce z větve vysokého platanu vykoukla ven malá veverka, aby poté následně přeskočila na vedlejší ruku stromu. Bianca to vše se zájmem pozorovala a byla šťastná. Byla ráda, že jen kousek od ruchu velkoměsta se nachází takový hezký kus přírody. Aniž by si to uvědomila, sáhla do batohu a vytáhla svůj skicák a tužku. Nalistovala prázdnou stránku a s očima stále upřenýma na celý park začala kreslit. Kdyby tam někdo před ní stál, jistě by byl překvapený - to minimálně. Její oči vypadaly, jako by byly vzdálené a bez života. Bianca se dostala do jakéhosi tranzu. Její ruka rychle klouzala po papíře a pohled jí zůstával skelný. Po pár minutách se vrátila do normálního světa, bez triků a iluzí. Pohlédla na svůj výtvor na klíně a na chvilku strnula a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Vždycky ráda kreslila, už od mala. Ale byly to spíš takové čmáranice a jednoduché obrázky. Jenže teď měla před sebou něco, co vypadalo úplně jako fotka. Ano; jen v černobílém provedení. Kůra stromů byla vyvedena do nejmenšího detailu. Bylo to prostě, jako by někdo v parku natáčel film, v jednu chvíli ho pozastavil a danou scénu následně hned vytisknul.
Během dne si takhle Bianca sedla několikrát a kreslila. Penězi šetřila, protože zatím nevěděla, jak si vydělat nové. Den pomalu plynul. Bianca ho trávila částečně toulkami po městě a kreslením. K večeři si koupila malý sendvič s tuňákem. Když si pak později večer lehala na okraji parku, vtom ji napadlo, že by svůj objevený talent na kreslení mohla využít. A tak hned následující den zrána s tím začala. Kreslila všechno možné - stromy, budovy, ptáky, poštovní schránky, dokonce i postavy. Na levém dolním rohu vždy nechávala pseudonym Busta. V papírnictví si koupila krabičku připínáčků, lepící pásku, tvrdé desky a nový arch skicáků. Původně si dívka myslela, že se z ní stane pouliční umělkyně, která bude na počkání dělat portréty. Jenže záhy zjistila, že k tomu, aby mohla tvořit své hyperrealistické kresby, musí být zcela sama.
A tak se po městě začaly objevovat různé obrázky. Bianca náhodou našla inzerát na roznos letáků a čištění bot. Nebylo to sice nic extra, ale pro začátek jí to stačilo. Peníze dostávala hned na ruku, což jí vyhovovalo.
Uplynul přesně týden od chvíle, co opustila rodný dům. Právě dověšovala svou denní várku kreseb (většinou jich měla tak deset) a otočila se, že si půjde koupit nějakou večeři, když vtom jí někdo lehce poklepal na rameno. Bianca nadskočila a zdušeně vykřikla. Za sebou spatřila muže v elegantním tvídovém obleku s nagelovanými, uhlově černými vlasy, která měl pečlivě zčesané na stranu. Kolem krku mu visela hedvábná vázanka.
"Vy budete jistě Busta, že?" oslovil dívku hlubším hlasem.
"Jojo, to asi budu," odvětila zmateně.
"Jmenuji se Malcolm Leathers a jsem agentem pana Xaviéra. A tohle je pro vás." Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl na kroužku tři klíče s přívěškem, na kterém byl zlatým písmem nápis 'U.C.'
Bianca na svazek hleděla a nebyla schopná slova. Došlo jí, kdo asi je ten pan Xaviér, i když si pomyslela, že to není jeho skutečné jméno. Kdoví, jestli je vůbec z tohoto světa...
"Slečno?"
Dívka se vrátila zpět do reality. Pohlédla muži do tváře a ten se na ni jen usmál a přiblížil klíče blíž k Biance. Ta tak nějak automaticky natáhla ruku s nastavenou dlaní a Malcolm Leathers jí tam lehce vhodil svazek. Dívka si ho chvíli prohlížela a pak sevřela ruku v pěst.
"Vaše studio se nachází na Main Street 1947 v komplexu Union Centre. Pan Xaviér vám zařídil i kompletní sevis. Jinými slovy tam budete mít zajištěné stravování a ubytování."
Muž jí ještě řekl několik věcí, ale dívka už moc nevnímala. Stále nemohla pochopit, že to není sen; že se to skutečně děje.
A tak to, až pohádkově, začalo.

Bianca skutečně měla hodně hodně zakázek, které jí nepochybně zajišťoval onen tajemný pan Xaviér. Ten ji také dle dohody jednou za čtrnáct dní přinesl fotku. Dívka, ze které se již pomalu stávala žena, to brala jako hru. Bavilo jí to a s každou další kresbou to vypadalo ještě lépe, než fotografická předloha. Prostě jen překreslit a obtáhnout červeným perem. Jenže brzo měla zjistit, že to zas tak nevinné není.
Obvykle se Bianca na zprávy v televizi nedívala. Ale toho dne si je zapnula. V Iráku atentátníci při výbuchu těžce zranili deset lidí. Thajsko pustoší povodně. Vědci objevili novou planetu. Za záhadných okolností zemřel doktor William Carter. Teprve při této zprávě Bianca zpozorněla. Ne, že by jí to jméno něco říkalo, ale jakmile na obrazovce uviděla fotografii toho muže, rozšířily se jí oči a zakryla si rukou ústa. Nevědomky si kousala pěst. Byl to totiž ten samý chlap, kterého kreslila minulý týden! Ale co, může to být prostě jen náhoda. To se přece stává, ne? Ale něco uvnitř jí tomu nevěřilo. A brzy se měla přesvědčit, že za tím je skutečně i něco víc. Je ale zvláštní, že si toho dřív prostě nevšimla!
A tak, když k ní opět přišel veletajemný pan Xaviér, už to nevydržela:
"Co je s těmi kresbami?! A proč ti lidé tak najednou umírají?!!"
Xaviér se pohodlně posadil do velkého koženého křesla, propletl prsty a nasadil ten nejoslnější úsměv, kterým před těmi několika lety učaroval Biancu. V očích mu svítily plamínky, ale bylo v nich zároveň i cosi skrytého, cosi děsivého. Muž stále nic neříkal.
"No tak?!" zvýšila hlas mladá žena.
"Jsi štastná, Busto?" odvětil jí otázkou, čímž ji trochu zmátl. "Máš všechno, co jsi chtěla. Vlastní studio, pryč od tyranského otce. Tak sis to vždycky přála, ne?"
Dívka mlčela.
"Lidé mají rádi, když se jim plní sny. Vše má ale svou cenu. I když ta tvoje není nijak vysoká, není-liž pravda? Děláš to, co jsi vždycky měla ráda. To je super, ne? Ostatní už je vedlejší."
"Už mi konečně řeknete, kdo doopravdy jste?"
"Rád plním lidem jejich sny. Žiju už dost dlouho na to, abych věděl, co přesně chtějí. Takže je jedno, kdo jsem. Jsem prostě jejich spása! I ta tvoje!! Uvědomuješ si vůbec, že vděčíš MNĚ za to, kde jsi?!"
Opět trochu ztišil hlas a vypadalo to, jako by mluvil spíš sám pro sebe:
"Lidstvo je úžasné. Stačí tak málo, jen nějaký jejich ubohý a pitomý sen, a pak jsou tak snadno manipulativní." Pohlédl ženě přímo do očí.
Bianca chtěla od toho pohledu odvrátit zrak, ale cosi jí to nedovolovalo. Teprve teď jí konečně skutečně došlo, jak jsou ty oči vlastně nelidské.
"Už to nebude dlouho trvat a budeš celá moje!" Odmlčel se.
"Nebo jsi tak naivní, že sis myslela, že je něco zadarmo?!" rozesmál se Xaviér. "Někdo touží po penězích, mně bohatě stačí to, co mají lidé uvnitř. Díky jejich chtíči, touze a zaslepenosti tu jsem tak dlouho. Občas jsem nazýván 'pojídač duší'. Jsem tu už od pradávna. A vždycky budu!"
Bianca zjistila, že nemůže mluvit ani se hýbat; jakoby byla celá paralizovaná. Teprve jí to to všechno začalo pomalu docházet. Bože, jak mohla být tak hloupá? Došlo jí, že nebude dlouho trvat a už nebude jako dřív. Co se vlastně stane s tělem, když nebude mít duši? Už nepochybovala, že něco takového skutečně existuje. A když pak duše prostě není? Potom z těla zbyde jen prázdná schránka. Žádné city, emoce či vůle. Veškerá lidskost se ztratí. Zůstane jen zombie tělo. A přesně takový osud jistě čeká Biancu...

Žena vydala z hrdla krátký ječivý zvuk a svalila se na laminátovou podlahu. Tělo jí lehce škubalo v nepravidelných intervalech.
Xaviér se pohodlně opřel v křesle, propnul prsty a usmál se. Tentokrát to šlo lépe, než jindy.


konec

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a sedm