Zapadákov

Napsal Amras (») 26. 12. 2014 v kategorii Hororové povídky, přečteno: 897×
povidky/zapadakov.jpg

"Vstávat, princezno. Jsme tady."
Jane Green pomalu otevřela oči. Většina lidí už z vlaku vystoupila. Včera skončila škola a Jessica Courtney nabídla Jane, že by mohly kus prázdnin strávit spolu na chatě po její babičce. "Bude to super, uvidíš," lákala ji Jessica. "Budeme tam jenom samy dvě. Všude kolem jen příroda a hory. Klid, absolutně žádnej stres." Jane o Jessice věděla, že naprosto zbožňuje přírodu. Bydlela sice ve městě, ale jakmile měla možnost někam vyrazit, hned toho využila. Nikdy nechápala, proč se rodiče rozhodli zůstat v betonové džungli. Nejlépe se prostě cítila venku, milovala procházky lesem. To všechno Jane věděla. A bylo moc ráda za to, že jí Jessica nabídla společné prázniny. Nedávno se rozešla s jedním týpkem, protože dle jejích slov to byl naprostej egoistickej kretén a idiot. A tak ani nic na následující volno neplánovala. Strávit prázdniny na chatě po babičce Jessicy znělo dobře. A jak říkala Jessica - bude to vzrůšo.

Vystoupily a zamířily k malému krámku, aby si ještě něco dokoupily. Už to byly jen drobnosti, předtím ve městě nakoupily dost konzerv a dalšího jídla. Jessica pro jistotu vzala i malý hrnec a pánev, protože nevěděla v jakém stavu bude vybavení na chatě. Už tam dlouho nebyla. 

Za chvíli byly připravené. S plnými batohy vyrazily. Chata byla hluboko v lese u hor, asi tak 15 kilometrů od nádraží. Zcela izolovaná od okolního světa. Pro Jessicu naprosto ideální místo. Cestu si jakžtakž pamatovala i když je pravda, že tam už pár let nebyla. Prostě jít chvíli po takové široké pískové cestě a pak se vydat po malé, nepatrné stezce. To zvládne každý. Jane si ale pro jistotu koupila i mapu místní oblasti. Už slyšely jen vzdálené hlasy z nádraží. Po pár zatáčkách se rozhostilo ticho, přerušované jen křupáním písku pod jejich botami. Jessica byla ve svém živlu - stále se široce usmívala a z plna hrdla dýchala ten úžasně čistý vzduch, bez pachu města. Chvílemi chodila s rukama roztaženými nahoru, jakoby čerpala přírodní energii. Jane se u toho vždy pousmála, občas se zasmála i nahlas. Jessica byla fakt skvělá kamarádka, rozumněly si jako sestry. Hlavní rozdíl byl ve vzhledu. Jessica byla o hlavu a půl vyšší, velmi štíhlá s dlouhými zrzavými vlasy. Jane Green měla havraně černé, na krátko střižené vlasy. Ráda hrála volejbal, ale i tak byla plnějších tvarů a zavalitější. Stále sebou nosila nějakou tu knihu, čtení milovala nade vše.
           Naprosté ticho. Žádný zvuk, žádná zvířata. Nikde nic. Jen dvě postavy s velkými batohy. Povídaly si a tak napoprvé přešly nepatrnou, již mírně zarostlou odbočku. Lidé ji běžně ani nezaregistrovali. Jessica se najednou zastavila, aby se rozhlédla. "Musíme se trochu vrátit, už jsme to musely minout," řekla. Přešly to asi jen o sto metrů, ale přesto si toho vůbec nevšimly. Jane řekla, že si potřebuje odskočit. "Hlavně ať ti to netrvá hodinu," zasmála se Jessica. Jane jen zakroutila hlavou a odešla.

"Co to máš?"
"Našla jsem to tadyhle na stromě," odpověděla Jane a přiblížila se s nějakou věcí v ruce. Byl to jakýsi talisman; trojúhelník se zubatými okraji, uvnitř byl vložený černý obdélníkový drahokam. Jedním cípem talismanu byl provlečen drobný zlatý řetízek.
"Ty taky vše, co najdeš, sebereš."
"Dost možná," pousmála se Jane a dala si talisman na krk. Na malou chvíli, snad na setinu vteřiny, měla pocit, jakoby se přímo před jejíma očima zablesklo. Bylo to jen krátce a tak usoudila, že se jí to jen zdálo.

Stály před chatou. Byla malá, nenápadná, s oprýskanými okenicemi. Neuškodila by jí menší rekonstrukce.
"Tak tohle bude na nějaký čas naše království," řekla Jessica a začala hledat klíče. Velký starobylý klíč pomalu vložila do rezavého zámku. Chvíli s ním lehce otáčela, až uslyšela cvaknutí. Vzala za kliku a opřela se o dveře. Šly dost těžko otevřít a při otvírání se ozvalo nepříjemné zaskřípání. Uvnitř byla tma, protože všechna okna byla zakrytá okenicemi. Obě dívky pomalu vešly dovnitř. Byla tam lehce cítit zatuchlina. Jane si vůbec nevšimla, že jen co překročila práh, její talisman na hrudi se lehce rozsvítil.
"No, a zítra to tady trochu uklidíme. Nikdo už tu dlouho nebyl," řekla Jessica. "Pojď, Jane, trochu tě tu provedu."
Nejdřív šly do kuchyně, která byla spojená s jídelnou, aby si tam zatím odložily batohy. Byla to největší místnost v chatě. Dominovaly jí velká kachlová kamna s modrým ozdobným vzorem. Uprostřed místnosti byl masivní dubový stůl se čtyřmi velkými židlemi. Jane hned uchvátilo, jak vše bylo nádherně zdobené. Na zadní části opěradla každé židle byly vyřezány čtyři různé obličeje. Podivně rozšklebené, zvláště jeden s hustým obočím. Dokonalá řezbářská práce. Vypadaly téměř jako živé, jako by chtěly z židlí vyskočit. Jane se na ně stále dívala jako by byla zhypnotizovaná.

"Jsem opravdu ráda, že jsi tohle navrhla, myslím tenhle výlet," řekla později Jane.
Jessica se jen široce usmála a odstavila hrnec z plotny.
"Však jsem ti to slibovala už dávno." Položila talíře na stůl. "Nech si chutnat, snad se neotrávíš."
"Vtipná jako vždycky a to přesně mám na tobě moc ráda," zasmála se Jane.

"No myslím, že se asi už půjdu natáhnout," zívla Jessica. "Jsem po tý cestě nějaká mrtvá."
"Jojo, to ti věřím. Já si ještě přečtu jednu kapitolu a půjdu tě následovat.
"Dobrou noc."
"I tobě."
Jane popadla knihu a začala v ní listovat. Nepoužívala záložku. To mnoho lidí překvapovalo, ona na to ale byla zvyklá. Vždycky tvrdila, že i když si někdy nepamatuje přesnou stránku, má ráda, když si třeba některou již dříve přečtenou větu přečte znovu. Byla to knihomolka a v oblibě četla i více knih najednou. Četla prakticky všechno, jen historické romány jí příliš nebavily.

Probudily ji podivné zvuky. Otevřela oči a zjistila, že usnula v houpacím křesle, ve kterém si včera četla. Zvedla se a začala pátrat po původu hluku. Nic ale neviděla a tak si pomyslela, že se jí to jen zdálo. Vstala z křesla, že si půjde dát pití. Sotva udělala tři kroky, uslyšela za sebou šoupavý zvuk. Zdálo se jí to nebo se opravdu se to křeslo pohnulo? Uklidni, to se ti jenom něco zdálo, říkala si pro sebe. Najednou se otevřely dveře se slabým zavrzáním.
Jane se nad tím už pozastavila, ale pak se poumála. "To se ti povedlo, Jess, dostalas mě."
Nikdo se však neozval.
"No tak už vylez." Jane se už zamračila.
Šla ke dveřím. "Hele, už to fakt není vtipný."
Byla sotva krok přede dveřmi, když ty se najednou prudce před ní zavřely. Vztekle do nich vrazila a vyšla do temné chodby. Rozhlédla se. Jessica tam ale nebyla. Jane došla k malým schůdkům do podkroví, ve kterém dívky měly spát. Dlouhými kroky je vyběhla a otevřela dveře. Byla to nevelká místnost s jedním menším oknem, starobylým prádelníkem a s postelí, na které se v klidu vyspí dva. Na jedné půkce postele ležela Jessica schoulená do klubíčka. Peřinu měla přikrytou půlku hlavy.
"Tak to se ti fakt opravdu nepovedlo!" zakřičela na ni Jane.
Jessica sebou škubla. Vyděšeně se v posteli narovnala.
"O čem to mluvíš, prosím tě? Kolik vůbec je?"
"Jen se nedělej, víš to moc dobře," procedila Jane mezi zuby.
"Nechápu co se stalo, Jane."
"Á, opět si hraješ na slečnu vtipnou nebo co? To si do tý postele zalezla pěkně rychle!"
Jessica vstala z postele. "Od té doby, co jsem si šla lehnout jsem nikam nešla. Jane, co se stalo?"
"Jak nikam nešla? Myslíš, že se ty dveře samy od sebe otevřely a pak zase zavřely? Asi těžko."
"Jaký dveře?" Položila jí ruce na ramena. "Pojď si sednout."
Jane tam chvíli jen tak stála, ale nakonec si sedla na okraj postele.
"Tak," začala Jessica. "V klidu mi řekni, co se stalo."
"Proč bych to říkala, když to víš?" mrzutě se zeptala Jane.
"Nevím nic, však se ti snažím vysvětlit, že jsem nikam nešla. Dokud jsi mě neprobudila, byla jsem tady v posteli. Celou dobu."
"To ale není možné. Kdo by to asi byl jiný?"
"Muselo se ti jenom něco zdát, Jane," konejšila ji Jessica. "Bude to v pořádku."
Chytla ji za ruku a lehce stiskla. Jane se na ní podívala.
"Asi máš pravdu, Jess. Byl to asi jen sen."
"Však jsem ti to říkala," jemně řekla Jessica a usmála se.
"Omlouvám se ti, že jsem tak najednou na tebe vyjela. Mrzí mě to."
"To nic, nic se nestalo." Objala ji. "Mám nějakou žízeň, chceš se taky napít?"
"Tak dobře," konečně se usmála Jane.

Dívky sešly dolů do jizby. Jessica postavila na čaj. O deset minut už obě seděly u stolu a pomalu popíjely. Jane se schválně podívala na hodinky. Bylo něco po půl čtvrté. Zrovna to chtěla říct Jessice, když vtom zaslechla jakési kroky. Byli tiché, ale byly tam. Otočila se k Jessice, ale ta ji předběhla.
"Slyšíš to?" zašeptala.
"Ano."
"Asi jsi tedy měla pravdu, že tu někdo je," promluvila Jessica a tiše dodala: "nebo něco..."
"Ale to přeci není možné," řekla Jane a začala se rozhlížet po místnosti. "Vždyť tu nikdo není a přitom ty kroky se ozývaly odsud." Ještě jednou se podívala kolem a najednou jí něco zeleného padlo do oka. Zvedla se a došla k tomu.
"Jess, podívej se," a ukázala jí ten talisman, co našla cestou v lese. Drahokam uprostřed, dříve černý, nyní zářil jasně zelenou barvou.
Obě dívky se na to dívaly jako opařené. Nevěděly, co si o tom mají myslet. Zelené světlo ale najednou lehce pohaslo, stále ale pomalu blikalo.
"Co to jako je?" zeptala se Jessica. Byla to spíš řečnická otázka.
Najednou se ozval jakýsi šoupavý zvuk. Obě dívky se tím směrem podívaly a uviděly, jak se konvice s čajem pohybuje. Jane k ní došla, s talismanem v ruce, který pak začal opět zářit silněji. Zároveň se jí zdálo, že slyší tiché hlasy.
"Slyšíš to?" zavolala na Jessicu.
"Co bych měla slyšet? Je tu opět ticho."
"No přece ty hlasy. Jako by tu někdo šeptal," řekla Jane a pokynula jí, ať přijde blíž.
"Já ale nic neslyším, Jane," řekla.
"To není možné, stoupni si na moje místo."
"Počkej, něco mě napadlo," ozvla se Jessica. "Zkus mi podat tu věc."
Jakmile talisman dostala do ruky, málem nadskočila. Slyšela to taky. Otočila se k Jane.
"Myslíš si to, co já?"
"Duchové?" zeptala se Jane a Jessica přikývla.
"Jak můžou existovat? To přece není možné."
"Nedokážu ti odpovědět, Jane."
"Co ale dělají na chatě po tvé babičce?"
"Taky to nechápu, ale od mamky jsem slyšela, že babička vedla takový zvláštní život, jakoby poustevnický. Byla to samotářka, lidem se vyhýbala a proto začala žít tady. Neměla prakticky přátele. Nikdo o ní nic nevěděl. Je to už přes rok, co zemřela."
Odmlčela se.
"A co když to je tady ona?" tiše se zeptala Jane. "Myslím jako jestli se nějak nepřevtělila nebo co já vím."
"Já-já ti nevím. Ale ten hlas její nebude. Zní jako nějaký mužský. Navíc mluví nějakým cizím jazykem."
Najednou se talisman v Jessiině ruce pohnul. Obě dívky to jasně viděly. Začal rychle blikat a vibrovat. Jessica ho položila na stůl. Talisman se začal pomalu otáčet dokola. Stále rychleji a rychleji zářil.
"Co to---," začala Jane ale vzápětí se odmlčela.
Z talismanu začalo vyvěrat světlo a vytvořilo jakýsi pohár. Najednou do něj začala padat šedá hmota a naplnila vnitřek poháru. Opět se talisman dal do pohybu a pak začal pomalu zhasínat. Po chvíli vypadal stejně, jak ho Jane našla. Obyčejná ozdoba.
Nastalo dlouhé ticho.
"Páni!" na víc se Jessica nezmohla.

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptala se později Jane.
"Myslím, že to bylo znamení," odvětila Jessica a dala si talisman na krk. "Možná chtěla, abych ji našla."
"A nemůže to být nebezpečné?"
"To nevím, ale řekla bych, že to tak je správné. Je součást naší rodiny." Podívala se na něj. Zvedla zrak a koukla se znovu na Jane. "Máš všechny věci?"
"Ano, myslím, že ano."
"Dobrá, můžeme vyrazit," řekla Jessica a zvedla si svůj batoh. Počkala na Jane a obě dívky spolu vyrazily na zpáteční cestu.


konec

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a třináct