Zásyp

Napsal Amras (») 21. 3. 2020 v kategorii Mikropovídky, přečteno: 827×

Snažila se otevřít oči, ale jakási těžká vlhká hmota jí ležela na obličeji. I dýchání měla omezené, jako by ji někdo přestřihl nebo minimálně velmi silně přišlápl šňůru s kyslíkem. Chtěla křičet, ale vyšlo z ní jen tlumené mumlání. Zmocnila se jí naprostá a čistá panika. Měla pocit, že ruce i nohy má pevně spoutané, protože s nimi nemohla vůbec pohnout. Nedostatek kyslíku způsoboval, že stále více a více upadala do kómatu. Cítila jen tu těžkou hmotu. Hlína! Bez pochyby. Nějaký hajzl ji prostě a jednoduše pohřbil zaživa!! Zmobilizovala poslední již polomrtvé buňky v mozku a napnula svaly. Zpočátku se vůbec nic nedělo. Absolutně nic. Zkusila to znovu, ale opět bez úspěchu. Začala ji zase obestírat a svírat panika, malá mrška, která nás nutí dělat možné i nemožné, ale tentokrát se rozhodla, že ji nedovolí ovládnout. Znovu zabrala a najednou cítila, jak se jí ruce pomalu, velmi pomalu, ale jistě  dávají to těžkého pohybu. Šlo to dost ztuha a zpočátku měla pocit, že si to jen nalhává, že už takhle zůstane zasypaná navěky. Postupně si ruka razila cestu vzhůru. Vší silou se snažila odhrnout vlhkou, slepenou hlínu na stranu. Náhle se jí zdálo, že už dál dýchat prostě nemůže. A nebylo by to tak vlastně lepší? VZPAMATUJ SE! ječela v duchu pro sebe. Přeci to teď nevzdáš! Opět sebrala veškerou sílu a dál oběma rukama hrabala. Věděla, že kdyby teď přestala, mohla by to rovnou zabalit. Šlo to těžko, pořád měla za to, že to je jen sen, ale stále pomalu postupovala. Měla pocit, že každou chvíli prostě musí ztratit vědomí. Vůbec si neuvědomovala, jestli dýchá nebo už ne. Lidem těsně před smrtí prý v hlavě proběhne celý život. Od dětství, přes první zlomené srdce i neúspěchy ve škole a v práci. Člověk si náhle uvědomí, co nestihl udělat, jaké dluhy či závazky zůstanou nevyplněny, co mohl udělat lépe.
Ale nic z toho jí v hlavě neproběhlo. Místo toho náhle ucítila dešťové kapky na hřbetu ruky. Nedřív si prostě pochopitelně myslela, že to všechno je jen sen. Co by to taky mohlo být jiného? Ale voda na pokožce byla až příliš reálná, než aby to byla mystifikace mysli. I když měla stále velmi omezené pohyby, najednou jakoby nabrala novou sílu a usilovně odhrabovala hlínu. Jakmile jí déšť začal padat i na druhou ruku, celé tělo jí zaplavil pocit štěstí a radosti. Byla sice už velmi vyčerpaná a slabá, ale nedovolila si prostě zastavit a odpočinout. Teď už ne, když cítila, že je velmi blízko. Oběma rukama začala usilovně hrabat nad zasypaným obličejem. Za pár okamžiků ucítila vzduch. Byla to jen nepatrná škvírka, kudy začal proudit, ale byl tam! Z hlíny jí vykoukl již celý nos. Usilovně, rychle a sýpavě najednou nasávala mokrý vzduch malými nosními dírkami. Náhle vdechla i část hlíny a začala se dusit. Proto velmi rychle hrabala níž, dokud se jí konečně nepodařilo vyprostit pusu. Lačně lapala po dechu. Do úst ji neustále padaly kousky zeminy. Snažila se ji marně vykašlávat. Stále ale nemohla pohnout hlavou. Kdyby se na ni někdo podíval z výšky, uviděl by jen hromadu zkypřené půdy, po zápěstí zasypané ruce a tři otvory, kde se při troše představivosti dala tušit pusa a drobné nosní dírky. Vlhká hlína se jí dostávala až přímo na plíce. Začala dávit. Opět se jí začala do hlavy dobývat myšlenka, ať to prostě vzdá, že je to zbytečné a nejlepší bude, když se prostě nechá udusit. Rychle tu myšlenku zapudila, když začala rychle vykašlávat. Vyvrhnutá, mazlavá hlína se mísila s dešťovou vodou a slinami. Zabrala vší silou a konečně se jí objevila na vzduchu celá hlava.
Byl to až neuvěřitelný pocit. Sice sýpavě a těžce lapala po dechu, ale vzduch byl teď pro ni priorita číslo jedna. Stále ji třeštila hlava, ale to jí vůbec nevadilo. Smrt je přirozenou fází života. Celou dobu ji vůbec nevnímáme, ale když nám dýchá do tváře, probudí v nás pud sebezáchovy. Přežila! To bylo pro ni nejdůležitější. Měla smíšené pocity. Chtěla se z plných plic smát, chtěla zároveň brečet. Chtěla prostě vykřičet do celého světa, že ten bastard, co ji zaživa pohřbil, má smůlu, protože tu odpornou práci doslova zbabral.
Přestaň filozofovat, začni jednat. Ještě nejsi z toho venku , ozval se její vnitřní hlas. Zhluboka se nadechla a začala pomalu odhrnovat hlínu. Cítila se už opravdu velmi unavená. Každým dalším hrabáním rukou byla víc a víc vyčerpanější. Ach, jak ráda by prostě zavřela oči, neotvírala, dokud by se nedostavil tolik toužený spánek. Jen na kratičko by jí to stačilo. Ale zároveň věděla, že v tomto případě by to byl již spánek věčný a to po tom všem, co dosud dokázala, prostě nehodlala připustit.
Opět hluboký nádech do plic. Naposledy oběma rukama zahrábla. Chvíli jen tak sečkala. Pak se jí horní část trupu začala pomalu zvedat. Její ztuhlé tělo zaprotestovalo, ale to ji nezastavilo. Chtěla u toho křičet, ale hrdlo měla naprosto vyprahlé a tak svým způsobem vypadala komicky jen s otevřenou pusou dokořán. Všude cítila hlínu - ve vlasech, v nose, v očích. Odpornou mazlavou hmotu.
Déšť se změnil v liják. Ale jí to nevadilo, byla naprosto šťastná. Opatrně vylezla z jámy. Byla docela dezorientovaná. Netušila, kde je. Kousek od díry zahlédla koleje od nějakého terénního auta. Znovu se v ní ozval pocit hnusu a naprostého opovržení. Vždyť s ní zacházeli jako s odpadky! Ze všech sil se snažila vzpomenout, kdo jí to udělal. Měla ale zcela rozlítané myšlenky. Pokusila se naplno soustředit. Prsty přiložila na spánky a jemně s nimi třela. Náhle se jí trochu rozjasnila tvář. Napadlo ji jediné jméno. Brad Collins. Její bývalý cholerický přítel, se kterým se před několika týdny rozešla. Nedokázal ji ocenit, dokonce jí byl i párkrát nevěrný, ale vždycky mu stejně nakonec odpustila, protože naivně věřila, že ji má aspoň trochu rád. Jenže on myslel jen na sebe. Měl za to, že ji tímhle odporným činem úplně zlomí a zbaví se jí. Ale ona mu teď dokáže, jak se šeredně mýlil.
Žena vstala. Lehce si oprášila šaty od hlíny, i když věděla, že je to zbytečné. Celý život se považovala za klidného člověka, kterého nic moc nerozhází. Jenže jsou věci, které vás donutí pozměnit své přesvědčení. Nikdy nikomu neublížila. Jenže teď věděla, že to poruší. Sice zatím nevěděla jak, ale pomstí se mu. Za to, co jí udělal.

***

Policista, který byl přivolán kvůli rušení nočního klidu, stál s pusou dokořán, neschopen slova. To, co viděl, byla naprostá jatka. Z toho, co dříve býval muž, bylo jen zkrvavené tělo s potrhanými končetinami a stále krvácejícími tržnými ránami. Všude po místnosti byla spousta krve. Největší šok, ale představoval pohled na nízký konferenční stolek. Na skleněné desce byl krví nakreslený jakýsi hrob a vedle něj smajlík s širokým úsměvem.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a třináct